Teorie krásy a hranice uměleckých směrů

sobota 24. říjen 2009 13:50

Krása je abstraktní estetická kategorie, s nímž se setkáváme v mnoha oblastech lidského bytí. Jejím významem se zabývá filosofická disciplína zvaná estetika (původem od řeckého aisthésis = "smyslové vnímání"). Éterová teorie nabízí překvapivý přesah do teorie krásy a umění jako způsobu vnímání světa. V tomto příspěvku se naučíme rozeznávat dva moderní umělecké směry a vysvětlíme, proč je esteticky ceněno právě transformační umění a obrazy Jacksona Pollocka.

V éterové teorie hranice vkusu není zdaleka tak subjektivní záležitost, jak se má všeobecně za to ("co se líbí jednomu, nemusí se líbit druhému") a ve vnímání krásy existují hluboké evoluční zákonitosti. Zejména tzv. fyzická krása je důležitým kritériem jak zdraví jedince, tak jeho evoluční zdatnosti (tzv. fitness). Je to důsledek šíření energie částicovým prostředím, ve kterém dorazí nejdále, pokud bude razit prozíravě symetrickou "zlatou střední cestu", vymezenou geometrií tzv. zlatého řezu (což je řetězovitý zlomek s hodnotou přibližně p~0.617). To je poměr, který úzce souvisí s tzv. Ludolfovým číslem (π~3.14) a symetrií nejtěsnějšího uspořádání vzájemně se odpuzujích částic.

Geometrie éterové teorie je založena na nejtěsnějším uspořádání náhodných částicNejnáhodnější uspořádání části vzniká při vyrovnání hustoty částic podél povrchu a poloměru objektů

Pokud na sebe budeme vršit částice, které se vzájemně na dálku odpuzují (zelektrizované částice prachu nebo zmagnetované kapky magnetické kapaliny na vodní hladině), budou samovolně vyplňovat minimální objem tak, aby vzniklo co nejvíce náhodné uspořádání. Poměr jejich vzdálenosti od středu a úhlových rozestupů vyjadřuje hustotu částic podél poloměru a povrchu, při kterém se uspořádání částic stává nejvíce náhodné a kompaktní je právě tzv. zlatý řez. Jednoduchý rozbor ukazuje, že v kritickém bodě lze tento poměr vyjádřit fraktálně zřetězeným zlomkem p = 1 / (1 + 1 / (1 + 1 / (...))), který je jen jinou definicí čísla pí = SQRT(5 - 1) / 2.  Čísla, která v polynomiálním vyjádření nelze vyjádřit konečným zlomkem se označují jako transcendentální čísla a hodnota zlatého řezu i číslo pí patří mezi ně.

Nejnáhodnější uspořádání části vzniká při vyrovnání hustoty částic podél povrchu a poloměru objektů

Živé organismy, zejména rostliny těchto zákonitostí využívají vždy, pokud potřebují co nejefektivněji využít volný prostor, například listy nebo semeny. Samozřejmě přitom nic nepočítají, ale ve svém růstovém vrcholu (meristému) využívají schopnosti dělících se pupenů se vzájemně odstrkovat podle stejného principu, jako rostoucí soubor částic. Výsledkem je, že semínka v úboru slunečnice nebo na šišce borovice zaujímají v prostoru stejně efektivní rozložení, jako třeba soubor částic namačkaných v jádru atomu. Matematickými zákonitostmi růstu rostlin se zabývá vědní obor nazývaný fylotaxe (z řeckého výrazu „uspořádání listů“ čili "listostrojí") a estetickými souvislostmi zlatého řezu a řetězových zlomků se zabývali antičtí sochaři, architekti i malíř Leonardo da Vinci - je totiž známo, že tvary těles splňujících pravidlo zlatého řezu (např. poměry stran obdélníka) splňují nejlépe jak estetická, tak praktická kritéria (např. jednotlivé formáty archů papíru A1, A2, A3.. lze získat jejich vzájemným půlením).

Pravidelně nepravidelné uspořádání pro naše smysly podvědomě působí esteticky, protože vyjadřuje schopnost principu se neustále fraktálně vyvíjet a zdokonalovat. Jak zcela chaotické struktury, tak přísně symetrické tvary pro naše podvědomí působí fádně, proto se organismy snaží se vzájemně upoutat drobnými nepravidelnostmi, které demonstrují jejich evoluční potenciál. V islámských zemích i východních kulturách slouží jako tradiční dekorativní prvky zejména v architektuře tzv. kvazikrystalické struktury, které nejsou ani zcela náhodné, ale ani zcela pravidelné a zachycují pravidelné uspořádání částic z vícerozměrné perspektivy.

Japonská razítkovací technika barvení látek katazome Kvasikrystalické dekorativní vitráže a fresky islámské architektury

Podobně při hodnocení fyzické krásy dáváme podvědomě přednost tvářím, které nejsou příliš asymetrické, ale ani zcela symetrické. Symetrii obličeje často narušují mateřská znaménka (tzv. znaménka krásy). Ta jsou často spojována se sklonem organismu k mutacím, přerůstajícím až k rakovinnému bujení. Vyskytují se zejména v populacích, kde v minulosti došlo k mísení různých etnik. Tváře herců smíšených ras jako Keanu Reeves nebo Jennifer Lopez jsou podobně jako často volené venezuelské královny krásy podvědomě hodnoceny jako vysoce estetické právě s ohledem na svůj genetický potenciál.

Atraktivitu tváře modelky Cindy Craftword zvyšuje asymetrie obličeje, podpořená "znaménkem krásy"

Tváře teenegerů nám připadají zvláště přitažlivé proto, že v tomto ohledu trochu "švindlují" a obě poloviny obličeje se v této fázi věku vyvíjejí nesymetricky. S postupujícím věkem kdy se růst zpomaluje a vyrovnává dáváme postupně přednost symetričtějším tvarům i obličejům.

Tvář herečky Kaley Cuoco působí vyzývavě svou asymetrií

Významným úkolem umění je razit nové cesty estetického vnímání. V tomto směru bývá vysoce hodnoceno tzv. transformační umění, které se vyvíjí na hranicích společenských epoch, kdy představuje vznik nového uměleckého směru a je později často napodobováno. Přitom dochází k postupnému střídání perspektivy pozorování, podobně jako při vývoji vědeckých teorií. Např. Ptolemaiova geocentrická teorie epicyklů nazírala na vesmír z pohledu pozorovatele uvnitř sluneční soustavy, aby byla později nahražena vnější perspektivou heliocentrického modelu. Vnější perspektiva byla později nahražena vnitřní perspektivou nazírání na deformovaný časoprostor, zprostředkovanou teorií relativity, aby byla vzápětí doplněna vnější perspektivou kvantové mechaniky a teorií strun, která byla později doplněna opět vnitřní perspektivou smyčkové teorie gravitace. Můžeme přitom pozorovat, že vývoj se neustále zrychluje a směřuje k tzv. nečásticové fraktální geometrii éterových fluktuací, která nepreferuje ani vnější, ani vnitřní perspektivu pozorování.

Protože vývoj umění v jistém směru předjímá vývoj světového názoru, můžeme podobné trendy vysledovat i v historii umění. Na konci 19. století byl značně rozšířen tzv. impresionismus, který znázorňoval svět jako éterický vesmír v souladu s částicovou teorií éteru, která byla v té době rozšířena. Obrazy impresionistů byly složeny z jemných puntíků a světelných skvrn, které jim dodávaly iluzi pohybu, neuchopitelné éteričnosti ("Je Ne Sais Quoi") a optimisticky rozzářený charakter extrovertně obrácený do budoucnosti.

Psychic impressionism (Jeff Lewis, 2001) 

V meziválečném období optimisticky založený impresionismus vystřídaly kubistické obrazy zachycující objekty z mnoharozměrných perspektiv, tvořených vzájemně se protínajícími plochami a liniemi. V poválečném období se výtvarné umění stávalo postupně stále abstraktnější a proměnilo se v introvertně a retrospektivně založený surealismus až tzv. abstraktní expresionismus, ze kterého se vytratily jakékoliv kauzálně rozpoznatelné struktury.

Karin Kuhlmann: Inflammable matter (2005) 

Vyvrcholením tohoto vývoje se stala plátna Jacksona Pollocka (1912 - 1956), který své obrazy tvořil náhodným odkapáváním barvy ze štětce na plátno technikou tzv. drip painting. Pro svoji metafyzičnost a nenapodobitelnost tyto plátna dosáhla rekordních částek při svém ocenění na uměleckých aukcích, ačkoliv - nebo možná právě proto - že při jejich vzniku byla kompozice a subjektivní lidský faktor omezen na maximální možnou míru. Z pohledu éterové teorie je však tento trend pochopitelný, když si uvědomíme, že fraktální povaha vesmíru vede při pohledu člověka ke střídání vnější a vnitřní perspektivy, které se postupně slijí do jediné. 

Jackson Pollock, Autumn rhythm (1950)

Vnější perspektiva se vyznačuje preferencí objektů s kladnou křivostí povrchu, tedy kaněk a neurčitě rozpitých skvrn, což je exsintrický pohled kvantové mechaniky, který je z pohledu všesměrové expanze vesmíru obrácen do jeho mikroskopické budoucnosti. Zatímco vnitřní perspektiva vnímá tytéž objekty jako ohraničené geometrické linie se záporným zakřivením, což je tzv. insintrický pohled teorie relativity na geometrii časoprostoru tak, jak se nám jeví při pohledu do makroskopicky vnímané historie vesmíru. Díky tomu od sebe můžeme impresionismus a expresionismus snadno rozeznat i v jejich nejabstraktnější podobách pomocí zakřivení povrchu struktur, které se na obrazech objevují. A Pollockova plátna předznamenávají nástup emergentní éterové teorie tím, že se na nich tyto geometrie fraktálně slévají, tvoří její jakousi abstraktní vizi pomocí směsice impresionismu a expresionismu tvořené neurčitými objekty s kladnou i zápornou křivostí.  

Creative Commons License
Blog, jehož autorem je Milan Petřík, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.

Milan Petřík

Související články