Éter a evoluční teorie

neděle 25. říjen 2009 13:31

Éterová teorie nepoužívá evoluci jako postulát, ale evoluční charakter šíření energie částicovým prostředím je v ní zcela zřejmý: jen nejšťastnějším fotonům se podaří proletět celým vesmírem a předat nám o něm informaci. Již dříve jsem vysvětloval, jak lze velký třesk a inflaci interpretovat jako výsledek šíření světla fluktuacemi vakua, v tomto příspěvku bylo uvedeno, jak lze záhadné chování záblesků gamma záření vysvětlit pomocí solitonů, ve kterých se rozptylují i shlukují současně.

Ve svém důsledku lze evoluční princip zobecnit na všechny částice, pokud vyjdeme z dostatečného počátečního nahromadění energie a hmoty. Na povrchu solitonů částice obíhají po relativně velké dráze podobně jako planety obíhají sluneční soustavou a ta zase obíhá galaxie a částice zde mohou při své pouti fluktuacemi vakua podléhat další, odvozené evoluci. Naprostá většina hmoty se přitom rozpustí na záření, nebo naopak gravitačně zkolabuje, ale nepatrný podíl se na jejím povrchu udrží ve formě vysoce organizovaných struktur a my máme štěstí být při tom. V éterové teorii je tedy biologická evoluce považována jen za pokračování evoluce neživé hmoty a dochází k ní prakticky zákonitě a nevyhnutelně.

To se projevuje různými souvislostmi. Částice se zde jeví jako jakési jednoduché organismy s primitivní formou vědomí, které mezi fluktuacemi vakua "čenichají", shromaždují se a sledují gradient gravitačního pole podobně jako např. baktérie koncentrace směr živin, přičemž se snaží vyhýbat překážkám se záporným zakřivením časoprostoru, které je rozptylují. To je standardní chování vlnových balíků, které se při průchodu gradientem hustoty prostředí lámou ve směru gradientu. Pokud se částice ocitnou v disperzním prostředí, kde se změny zakřivení časoprostoru opakují častěji, mnohé částice zaniknou - ale ty zbývající přitom zkondenzují do stále větších útvarů - solitonů, které se ve svém přizpůsobování změnám podmínek stanou docela dobré a tvoří stabilní struktury. Inteligence vyšších organismů je z tohoto pohledu kondenzátem inteligence primitivních forem hmoty, nashromážděné selekcí v průběhu mutačních změn, vyvolaných fluktuacemi vakua.

Pád objektu do černé díry se podobá šíření fotonů gamma záření napříč vesmíremKalibrační model tvorby generací částic

V příspěvku o teorii pěti živlů jsem se zmínil o tom, že různým fázím hmoty byl přiřazován mužský a ženský princip, vykazují tzv. sexuální dimorfismus, který se na úrovni elementárních částic projevuje vlnově-částicovým dualismem kvantové mechaniky. A skutečně - bosony a fermiony vykazují řadu zřetelných aspektů mužského a ženského chování. V éterové teorii vznikají částice hmoty (fermiony) kondenzací částic energie (bosonů), jejichž drobné deformace časoprostoru se v fermionech nahromadí. Ve velmi hustém prostředí (tedy při pokročilém stupni kondenzace, v jakém je např. prostředí uvnitř jádra atomů) jsou hmotnost a energie fermionů i bosonů prakticky vyrovnány. Zatímco foton je velmi lehký (~10-40 eV/c2), klidová hmotnost gluonů je asi 0.12 MeV/c2, hmotnost a hmotnost bosonů slabé interakce 80 - 90 eV/c2 a hmotnost Higgsova bosonu je totožná s hmotností párů nejtěžších známých částic hmoty, tzv. top-kvarků (173.1±1.3 GeV/c2). 

Bosony jsou obykle lehčí, pohyblivější částice a o jeden fermion se jich uchází více. Jsou ale také nestálejší, asociálnější a mají větší sklon k nezávislosti a částicové promiskuitě (interagují s více druhy současně). Naproti tomu fermiony bývají poněkud těžší, zavalitější a méně pohyblivé částice. Jsou také více společenské a díky svému silnějšímu gravitačnímu působení častěji vyhledávají sousedství dalších částic - zejména bosonů, kterými se doslova obklopují (gluony tvoří "kožich" nukleonů v atomovém jádře). Při srážkách s fermiony probíhá evoluční výběr a bosony jsou často ignorovány a odráženy bez vlivu na fermiony, dokud nezískají potřebnou energii ("fitness"). Pak se však mohou s fermiony spojit a vzápětí rozpadnout na novou generaci částic, která vykazuje společné znaky obou rodičů. Ty jsou podle éterové teorie zafixovány ve šroubovicové povaze pohybu éterových fluktuací na povrchu membrán tvořící částice, analogické struktuře DNA/RNA. Princip geneze elementárních částic je tak dosti podobný genetickým mechanismům živých organismů, které se ovšem množí, vznikají a zanikají mnohem pomaleji a složitěji.

Stejně jako v biosféře ani v evoluci neživých částic tento dimorfismus nepanuje odjakživa. Fundamentální formy hmoty (aether, psyché) mají v teorii pěti živlů obojetný charakter a v moderních teoriích odpovídají gravitonovému kondenzátu, který panoval podle teorie velkého třesku na samém počátku vývoje vesmíru. Gravitony jsou ambivalentní částice, schopné dle kontextu hrát roli bosonů i fermionů, tedy "samečků" i "samiček". Podobně i na začátku vývoje života bylo horké a na energii bohaté prostředí praoceánů obsazeno jednoduchými bezjadernými organismy, tzv. prokaryota ("předjaderní"), mezi které se dnes počítají baktérie, archeobaktérie a sinice. Evoluce takových jednoduchých organismů spoléhá především na mutace a vysokou rychlost jejich dělení, ovšem v případě razantních změn životních podmínek tato rychlost nemusí stačit.

Stavba prokaryotní, čili bezjaderné buňky

Na počátku prvohor došlo k evoluční události, označované jako prekambrijská druhová exploze. V období před 542 a 520 miliony let se dosud z neznámých důvodů objevili první zástupci všech kmenů mnohobuněčných živočichů. Tento evoluční skok je často kladen do souvislosti s prudkým ochlazením povrchu Země, v jehož důsledku se větší část praoceánu pokryla ledem (teorie "sněhové vločky"), takže připomínala dnešní Jupiterův měsíc Europu. V tak nepříznivých podmínkách nastal pro zhýčkané prokaryotní organismy boj o přežití a rychlost jejich mutací musela být razantně zvýšena. To se projevilo objevem sexu a vznikem sexuálního dimorfismu, který současně vedl k rychlé druhové diferenciaci analogicky tomu, jak se diferenciovaly přirodní podmínky. Svou roli zde hrál také nedostatek potravy: jedinci sloužící jako potrava unikali sežrání predátorům, kteří se na ně specializovali tím, že často měnili svůj habitus a způsob života, čímž pro změnu nutily predátory, aby se jim přizpůsobovali rovněž - což vedlo k explozi specializovaných forem života. Na světě se objevila nová třída organismů, tzv eukaryota (tzv. "jižjaderní"), vyznačující se diferenciovanou vícerozměrnou strukturou: genetický materiál je složitější a uzavřen v jádře buňky. Další organely (mitochondrie) naznačují, že byly vytvořeny zachycením nižších symbiotických organismů do větších buněk asi tak, jak neutrony v jádře atomů vznikají v pokročilé fázi kondenzce hmoty zachycením elektronů protony.

Stavba eukraryotní buňky s buněčným jádrem

Kosmologická teorie inflace předpokládá, že při vývoji vesmíru krátce po jeho vzniku došlo k razantní expanzi časoprostoru a ochlazení fluktuací kvantové pěny, které začaly z gravitonů kondenzovat na složitější částice, diferencované na bosony a fermiony. Ty se postupně diferencovaly a kondenzovaly dále na atomy hmoty, které rovněž získaly své jádro - staly se z nich vícerozměrné struktury.  Tím se ovšem jejich vývoj nezastavil - částice hmoty se organizovaly se dále do "kolonií" a "sociálních struktur", které tvoří makroskopická tělesa: planety, hvězdy a černé díry. Na jejich povrchu pak v příznivých podmínkách (opakované, ale ne zcela pravidelné změny jako je příboj, příliv, změny klimatu a tektonická činnost spojená se slapovými jevy) mohlo dojít k vzniku vícerozměrných částicových struktur, které dnes považujeme za živé organismy.

Sexuální rozmnožování je poměrně náročné na energii a vede také k vyšší četnosti neřízených mutací a sklonu k rakovinnému bujení. Proto se uplatňuje jen tehdy, je-li v důsledku změny vnějších podmínek nutné rychlé prosít zrno úspěšných mutací od plev. Lze tedy říci, že evoluce každého druhu má tedy svou optimální rychlost. Dnes se pozůstatky tohoto mechanismu objevují u nižších organismů, jako jsou prvoci, kteří se v příznivých životních podmínkách (za vysokého stavu energie) rozdělují dělením, ale v nepříznivých podmínkách si vzpomenou na sex a dochází u nich k tzv. konjugaci, podobně jako se složité částice v prostředí s vysokou hustotou hmoty či energie vypařují a rozpadají na jednodušší elementární částice.

Kolonie váleče koulivého (Volvox globator)

Naopak vyšší organismy, které včas obsadily výhodnou niku (životní prostředí) a žijí tak po dlouhou dobu v závětří evoluce (např. žraloci vegetující na dně oceánů po miliony let bez většího vývoje) jeví občas sklon k parthenogenezi (samooplodňování) a rakovina se u nich vyskytuje velmi zřídka. I lidské bytosti, které si vydobyly díky své inteligenci místo na vrcholu potravinového řetězce musí náhle čelit tomu, že na ně není kladen dostatečný evoluční tlak. To se projevuje sklonem ke zhoubnému bujení, dědičným poruchám imunity a chorobám, které dnes označujeme jako tzv. civilizační nemoci. Jednou z nich je např. endiometrióza, kterou lze interpretovat jako snaha organismu o návrat k parthenogenezi a asexuálnímu rozmnožování (vajíčka se v těle matky zahnízdují mimo vaječníky a ovulační cyklus) - čili o jakýsi návrat k rozmnožovacím praktikám nižších organismů. S rostoucí hustotou a bohatstvím civilizace se současně snižuje sexuální dimorfismus, což vede k častějšímu výskytu hermafroditismu, homosexuality a vyrovnáváním rozdílu mezi samčím a samičím vzhledem a chováním - což bývá občas intepretováno jako zvrácený vývoj bohatých civilizací, který předznamenává jejich zánik. Podobně se částice namačkané na sebe v nitru kolabujících hvězd a černých děr mění v důsledku vysoké hustoty energie zpátky na degenerovaný kvark-gluonový, popř. až gravitonový kondenzát.

Při pohledu do historie vesmíru se evoluční změny a procesy často jeví jako poměrně rychlé, takže s odstupem vystupují jako akt stvoření. Současně tím po sobě mnohdy zametají stopy svých příčin, což ztěžuje jejich kauzální vysvětlování. Éterová teorie to vysvětluje gradientní povahou reality - změna sama představuje kondenzovaný časoprostor, takže v jejím průběhu probíhají procesy z pohledu pozorovatele vzdáleného v prostoru i času pomaleji, než ve skutečnosti. Názorně to lze demonstrovat na horizontu událostí černých děr, který je v éterové teorii tvořen velmi povlovným gradientem hustoty vakua, zasahujícím celou galaxii, která tvoří jeho "napěněný" povrch - ale z pohledu vzdáleného pozorovatele se jeví jako ostrý přechod, odrážející a pohlcující světlo. Podobně i inflace je v obecném pojetí zcela pozvolný proces, který je navíc observační perspektivou relativizován, takže z pohledu vzdáleného pozorovatele může být jako inflace vnímán i vývoj části vesmíru, ve kterém právě žijeme. V tomto příspěvku demonstruji, že i vývoj fyzikálních teorií probíhá ve skutečnosti velmi pozvolna, jako přelomový je interpretován teprve dodatečně s velkým časovým odstupem. Takže se domnívám, že éterová teorie i přes svůj evoluční charakter dokáže zohlednit i některé připomínky kreacionistů, kteří namítají např. gradualistické pojetí evoluce. 

Éterová teorie kromě těchto obecných souvislostí nabízí některá vodítka pro vysvětlení mechanismu vzniku života z neživé hmoty a řešení tzv. problému chirality života, kterým budou věnovány další příspěvky.  

Creative Commons License
Blog, jehož autorem je Milan Petřík, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.

Milan Petřík