Éter a evoluční teorie 2 - Boltzmannův mozek

pondělí 26. říjen 2009 23:23

Schematický model evoluce lze vyjádřit následujícím příměrem: Při pouštění sněhu ze svahu se tvoří sněhové koule, ty postupně rostou a zase se rozpadají. Kdybychom měli k dispozici neomezeně dlouhý svah, koule by se mezi sebou srážely, křížily, mutovaly a postupně zdokonalovaly své parametry. To, co by po dostatečně dlouhém čase dosáhlo paty svahu, by mohl být prototyp jakési superkoule s ideálním rozložením své hustoty sněhu podél průřezu, pevnosti a všech dalších parametrů, která by se dokonale množila a své méně dokonalé kolegyně kdykoliv trumfla.

Takový model přibližně odpovídá např. solitonu, který putuje vesmírem, rozptyluje se náhodnými fluktuacemi mikrovlnného pozadí vesmíru a sám naopak hromadí podobně uspořádané částice ze svého okolí. Pokud urazí dostatečnou dráhu (nikoliv nutně přímou - může se také pachtit podél povrchu planety obíhající další tělesa, atd.), bude výsledkem nahromadění kauzální složky fluktuací vakua do objektu, který interaguje se svým okolím převážně kauzálně, tedy pomocí příčných vln světla (gravitační vlny jako kauzální nevnímáme).

Tak dlouhý svah se ve vesmíru přirozeně nevyskytuje, tento nedostatek je ale možné obejít tím, že skutálený sníh u paty svahu vždy sebereme a vyneseme nějakým způsobem zpátky. To samozřejmě vyžaduje energii, která se na úkor našeho šlechtitelského procesu v systému neustále rozptyluje a nějaký opakující se proces. Tento děj by však neměl být zcela periodický, aby se objekty nepřizpůsobily určité konfiguraci prostředí. Podobný aperiodický proces na naší planetě zajišťuje kombinace klimatických výkyvů při oběhu Slunce naší galaxií, ročních změn počasí při pohybu Země s nakloněnou osou napříč sluneční soustavou, period přílivu a odlivu a další slapových jevů v důsledku skládání oběžných dob Slunce a Měsíce a denní výkyvy atmosférických podmínek v důsledku rotace Země. V mikroměřítku sem patří poryvy větru, vlny příboje, srážky molekul, atd. Všechny tyto změny fungují na úkor energie rotace Země kolem Slunce a samozřejmě zářivé energie, která neustále na Zemi ze Slunce dopadá a z větší části se rozptyluje. Nepatrný podíl této energie však umožňuje vybraným hmotným objektům urazit napříč časovou dimenzí časoprostoru dráhu, srovnatelnou s průměrem galaxie a prodělat přitom miliardy drobných změn, v důsledku kterých dojde k mutacím a evolučnímu nahromadění nejpříznivějších charakteristik, potřebných pro to, aby se instance těchto objektů staly trvalou součástí vesmíru.

Pohyb po svahu odpovídá pohybu objektu napříč gravitačním potenciálem Země, tedy z pohledu teorie relativity pohyb napříč časoprostorem. Ke stejnému závěru dojdeme, pokud využijeme éterovou definici časoprostoru: objekt padající do černé díry cestuje časem, protože prochází gradientem hustoty časoprostoru, podobným, jako vytváří všesměrová expanze vesmíru. Objekt podléhající drobným změnám tak v sobě neustále hromadí změny a mutace jako drobné částice času v podobě strukturovaných časoprostorových gradientů (membrán), podobným pěně. To umožňuje takovému multidimenzionálnímu objektu s okolním vesmírem kauzálně interagovat (tj. především pozorovat jej prostřednictvím příčných vln) nejen v prostoru, ale i v časové dimenzi. Stručně řečeno, díky evoluci a nahromadění časoprostorových událostí ve složité stuktuře našeho mozku i lidské společnosti se z nás staly vícerozměrné objekty, které mohou vnímat jak historii vesmíru (disponují pamětí), tak v omezeném rozsahu předvídat jeho budoucnost a tomuto pozorování přizpůsobit své chování.

Ve velmi obecném pohledu evoluci považuji za zcela neřízený proces, podobný tvorbě vícerozměrných fluktuací (částic pěny) na hladině bouřícího oceánu. Pokud bude tento oceán dostatečně rozměrný, lze očekávat, že na čistě základě počtu pravděpodobnosti v něm vznikne zcela prostorově i časově velmi omezená, zato natolik složitá vícerozměrná částice pěny, že bude schopna vesmír pozorovat, poznávat a předvídat jako inteligentní bytost. Taková chytrá fluktuace částic by se po dostatečně dlouhé době na velmi krátký okamžik mohla objevit i v obyčejném hrníčku čaje - jenže si ji nevšimneme, jelikož ihned zanikne. Kdybychom si však vzali pořádně velký objem dostatečně hustého částicového prostředí (tj. éteru), mohla by se v něm spontánně vytvořit tak veliká inteligentní fluktuace, že by se v něm udržela déle - alespoň z jejího vlastního pohledu. 

Toto je výchozí myšlenka konceptu tzv. Boltzmannova mozku, který na konci 19. století navrhl asistent Ludwiga Boltzmanna, známého průkopníka termodynamiky a stavové rovnice tzv. ideálního plynu. Podle této schematické představy inteligentní život ve vesmíru vzniká stejně nevyhnutelně, jako v dostatečně rozměrné a husté oblasti ideálního Boltzmannova plynu tvořeného srážejícími se částicemi vznikají libovolně husté fluktuace tohoto plynu. Výsledkem takového modelu by byly inteligentní civilizace rozseté po vesmíru víceméně pravidelně podobně jako galaxie, které můžeme pozorovat ve vzdálených oblastech vesmíru. Takový model je zcela konzistentní s éterovou teorií a mohl by i poskytovat určité teoretické závěry a předpovědi, z nichž nejdůležitější je odhad velikosti pozorovatelné části vesmíru.

Pro nižší živočichy je náš vesmír zcela omezený. Nejenom že jej nedokážou vnímat v časové dimenzi a předvídat jeho chování, ale i prostorová oblast, se kterou interagují je zcela omezená. Např. pro měňavku pod mikroskopem její svět končí tenkou vrstvou kapaliny, ve které se pohybuje. V delším prostorovém horizontu svoje okolí nevnímá, protože jej ani vnímat nepotřebuje. Nabízí se otázka, zda velikost viditelného vesmíru není korelována s naši vlastní složitostí. Takový náhodný model evoluce lze přirovnat k jakési gigantické hře Tetris: představme si stvořitele, který na sebe náhodně vrší kostky různých barev, čímž vznikají všelijaké prostorové kombinace jejich stavů. Svislá dimenze této hry ve kterém náhodné kombinace padají v tomto modelu není prostorová, ale tvoří ji časová dimenze. Pokud náhodou vznikne velmi složitá vícerozměrná kombinace, bude schopna interagovat se svým okolím taktéž vícerozměrně a pak velikost pozorovatelného vesmíru pozorovatelné kauzálně touto strukturou bude právě odpovídat velikosti hromady, která musela být pro náhodné vytvoření takového objektu navršena.

Tato velikost by mohla být odhadnutelná zákony kombinatoriky, protože hra Tetris je geometricky definovaná. Je nutno si uvědomit, že velký počet kombinací vede na tutéž strukturu, jen natočenou, či posunutou v prostoru. Představuji si to tak, že pokud například náš mozek obsahuje přibližně řádově 1024 atomů, pak počet atomů, potřebných k jeho náhodnému vytvoření by činil přibližně 1024 x 24 = 10576 atomů, což řádově odpovídá odhadovanému počtu stavů částic ve vesmíru (např. strunová teorie v této souvislosti předpokládá krajinu 10500 možných řešení).  Z takové úvahy vyplývá, že velikost části vesmíru viditelné pro nějaké bytosti odpovídá právě počtu částic, které se svými náhodnými kombinacemi zúčastnily na jeho vytvoření. Takový model je vcelku dobře testovatelný, protože množství hmoty ve vesmíru je odhadnutelné celkem přesně, a to i když vezmeme v úvahu neustále se zpřesňující modely temné hmoty a temné energie.

Z pohledu vnější perspektivy se při evoluci uplatňuje princip "Similia similibus observatur", čili "podobné vidí podobné". Jakožto inteligentní bytosti vnímáme prostřednictvím příčných vln energie všechny fluktuace ve vesmíru jako kvantové vlnové balíky, vykazující prvky rudimentární inteligence (např. se gravitačně shlukují a na základě principů optiky se vyhýbají prostředí, kterým by byly dispergovány) . Inteligence živé hmoty pak vznikne nahromaděním znaků tohoto chování podobně jako např. hmotná tělesa nebo černé díry vzniknou nahromaděním (kondenzací) jiných vlastností těchto fluktuací (např. spinu a gravitačního gradientu). Z velmi obecného pohledu je však taková perspektiva observační iluzí a vesmír je ve své podstatě zcela náhodný a veškeré inteligentní chování, které mu podvědomě přičítáme, je důsledek této antropocentrické observační perspektivy: vesmír zde není pro nic, tím méně pro nás a je kdykoliv schopen a připraven evoluci lidského druhu nějakou katastrofou nastartovat zcela od začátku.

Naši situaci ve vesmíru lze přirovnat k situaci žraloka, který je výborně přizpůsoben k životu na dně oceánů do té míry, že ve sladké vodě ani nedokáže plavat, postrádaje plynový měchýř. Takový žralok se může klidně domnívat, že vlastnosti jeho prostředí jsou dokonale vyladěny a nastaveny stvořitelem právě pro jeho existenci - ve skutečnosti je však takový pohled naopak důsledkem dlouhotrvající evoluce v prostředí, které tvoří jen zlomek všech možných kombinací různých parametrů. Podobně lze odmítnout antropocentrický pohled na zdánlivě "přesně vyladěné parametry" vesmíru s poukazem na to, že vzhledem k chaotickému charakteru fluktuací oblasti vesmiru nepříznivé pro vývoj života budťo nevnímáme, nebo si je prostě neuvědomujeme. Podle éterové teorie každá fluktuace - pozorovatel částicového prostředí - vegetuje automaticky uprostřed rozměrové škály své verze vesmíru, se kterým je schopna interagovat - a pak objem časoprostoru uzavřený/svinutý uvnitř elementárních částic viditelné hmoty odpovídá objemu časoprostoru mimo kosmická tělesa. Ani v jednom, ani v druhém prostředí nelze mluvit o kdovíjaké vyladěnosti podmínek ani pro elementární částice, které se v okolí Země běžně vyskytují - natož pro existenci navýsost choulostivého života v pozemských formách. S rostoucí vzdáleností pak statisticky vzato klesá naše schopnost vesmír byť jen pozorovat, natož v něm existovat ve své momentální podobě - což vnímáme jako horizont událostí našeho vesmíru.

Aby podobné úvahy mohly fungovat, bylo by vhodné navrhnout model evoluce neživé hmoty, v jejímž průběhu se tato hmota stane živá - a to nejen bez jakýchkoliv dalších zásahů inteligentního stvořitele zvenčí, ale i zcela nevyhnutelně, tedy kauzálně a opakovaně, kdykoliv se naskytne vhodná kombinace třebas vzácně, ale přirozeně se vyskytujících podmínek. V dalším příspěvku se na jeden takový konkrétní model evoluce podíváme blíže.  

Creative Commons License
Blog, jehož autorem je Milan Petřík, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.

Milan Petřík

Související články