Je základní výzkum všespásný?

sobota 2. leden 2010 23:44

Tento článek by měl být chápán jako příspěvek do současné diskuse o prioritách investic do základního a aplikovaného výzkumu. Ti co si moje články pamatují vědí, že rozhodně nejsem ignorant základního výzkumu, zejména v oblastech biologie a fyziky a že pro jeho propagaci vynakládám mnohdy více času, než leckterý teoretik, který jej má v popisu práce - prostě proto, že mě to baví. Ale občas je důležité umět se problém podívat i  ze širšího odstupu, než jen z pohledu vzdálených perspektiv základního výzkumu. A k tomu člověk nemusí být ani kdovíjaký expert aktivně činný ve výzkumu. Nemusím být přece slepice, abych poznal(a), že nějaké vejce je pukavec. Ba naopak - určitý odstup od dané problematiky bývá pro objektivní posouzení jejích priorit přímo nezbytný.

Např. již dnes existuje spousta vynálezů a technologií, které by mohly dalekosáhle změnit náš život, kdyby ovšem byl dostatek peněz na jejich zavedení do praxe. Afričanům živořícím kdesi v Mauretánii může být z jejich pohledu celý technologický pokrok za posledních padesát let dokonale ukradený, protože na něj zkrátka ekonomicky nedosáhnou. Ale i u nás se v běžné okresní nemocnici se těžko setkáme s výdobytky lékařského výzkumu za posledních dvacet let - a to o něčem vypovídá. To co Afričanům se může snadno přihodit i nám, pokud se budeme orientovat na vzdálený výzkum v naději, že se tím opticky přiblížíme západním zemím. To totiž není pravda ani náhodou - tyto země mají pokročilý základní výzkum právě proto, že mají na vysoké úrovni i ekonomickou nadstavbu, právní a vzdělávací systém a tak dále.

Vezměme si jako příklad špičkový fyzikální výzkum na urychlovači LHC. Je to dozajisté impozantní dílo lidského umu a vědecké spolupráce. Ale lze snadno doložit, že za posledních padesát let se výsledky fyziky z velkých urychlovačů aplikovaly v tak úzkých oblastech, že téměř nestojí za řeč a naši životní úroveň zvýšily minimálně. Ze stovek poznaných elementárních částic stále využíváme jen několik málo - a to navíc víceméně empiricky, asi jako v dobách před druhou světovou válkou. K využití protonu přeci nepotřebujeme znát jeho strukturu, k využití sluneční energie nepotřebujeme létat ke hvězdám. Např. to, k čemu se dnes používá pozitronová tomografie nebo podobné ultramoderní výstřelky nukleární medicíny by výkonem stačily urychlovače z 50. let. Výzkum jaderné pumy nebo jaderných elektráren se bez těchto monster ostatně obešel a zásadní průlom od té doby do praxe nedorazil - stále v nich štěpíme uran stejně, jako v první typech..

A tyto nůžky mezi výzkumem a praxí se rozvírají tím více, čím více se vědci honí za špičkovými energiemi urychlovačů a výkony laserů - čím větší přistroj si totiž necháte postavit, tím menší máte automaticky naději, že jeho výsledky využijete v běžné praxi. A je tu ještě jedna věc, spojená s faktem, že výsledky základního výzkumu morálně i technicky zastarávají i v rámci vědy samotné. Právě proto, že se o něj zajímám moc dobře vím, že řada fundamentálních studií se provádí zas a znovu, jakmile vědci dostanou k dispozici lepší přístrojové vybavení. Dnes např. víme, že Eddingtonovo potvrzení relativity při zatmění Slunce byla spíš šťastná náhoda, pokud ne přímo podfuk a dneska bychom relativitu ověřili mnohem lépe, jakmile bychom ji potřebovali využít např. pro GPS. 

Takže, ačkoliv jsou mnohé poznatky kvalitativně průlomové a nezávislými studiemi potvrzené, starším datům získaných na hranici možností soudobé techniky a chyb měření sami vědci příliš nevěří - a pokud potřebují tato data v nějaké teorii skutečně použít k výpočtům, raději je přeměří na místě znovu se současným vybavením. Můžete si být jisti, že čím více kvantitativních výsledků naměříte pro strýčka příhodu, tím více výsledků morálně zastará do doby, než je bude někdo skutečně potřebovat. Nemluvě o tom, že sami vědci mají problém se ve stále rostoucí lavině nových poznatků orientovat. Některé studie prokazují, že až 60% výzkumu je době informační exploze zbytečně duplikováno - prostě proto, že vědci nejsou schopni či ochotni je v hromadě existujících dat nalézt. Často pro ně bývá jednodušší, ale i levnější si potřebná data naměřit znovu, nemluvě o psychologických důvodech takového počínání ("co je doma, to se počítá").

V některých izolovaných případech se zbytnělé investice do výzkumu můžou stát pro zbytek společnosti nejenom zbytečné a neefektivní, ale dokonce i osudné pro další osud lidstva. To proto, že se takové experimenty vzdalují nejen perspektivě praktického využití, ale i svému pochopení v širším kontextu, jejich možné důsledky a rizika odlehlého výzkumu si obtížně uvědomujeme ve všech souvislostech. Takže je sice hezké, že někteří nezodpovědní vědci nazdařbůh srážejí částice v LHC nebo míchají genomy virů ve zkumavkách v honbě za disertacemi, osobní slávou, cestováním po konferencích a lepšími granty - ale berou si přitom zbytek lidstva jako rukojmí. A to už se mi teda nelíbí vůbec - chování vědecké komunity se zde začíná vymykat kontrole jí samotné, o zbytku společnosti nemluvě.

A to všechno jen proto, že se veřejnost kdysi na začátku nechala uchlácholit sliby a natěšenými ujištěními o přínosech základního výzkumu. Přitom je snadno doložitelné, že když za posledních padesát let neměly výsledky z urychlovačů praktický dopad na ekonomiku, tak příštích padesát let je nebudou mít stejně, jelikož onen skluz mezi schopností výzkumu produktovat výsledky a možnostmi společnosti je prakticky uplatnit zde byl uměle vytvořen kvůli strategickým účelům studené války a od té doby zde existuje pořád bez ohledu na to, zda jej využijeme nebo ne. Ve srovnání s dosaženými výsledky nukleárního výzkumu nebo letů do vesmíru všichni žijeme stále tak trochu v té Mauretánii a ještě pěkných pár desítek let žít budeme - a není to žádná náhoda ani důsledek přirozené lidské zvídavosti, ale výsledek mocenských her z počátku 50. let.

Nemá tedy smysl nad něčím bádat jen proto, že nad tím bádat lze, a nebo dokonce že je to zábavné a vzrušující - a zapomínat přitom na uplatnění a možná rizika. Společnost musí být dostatečně zralá jak morálně, tak technologicky, aby nové výsledky mohla přijmout efektivně, bez společenských otřesů a zbytečného rizika jejich zneužití. Je nutné nejen stavět mrakodrapy, ale také prohlubovat onu "vědecko-technickou základnu". Jinak budeme vynakládat ohromné prostředky na výzkum, který bychom za padesát let - až pro něj skutečně budeme mít nějaké uplatnění - mohli s aktuálním stavem techniky realizovat mnohem snadněji, levněji - a také bezpečněji.

Např. pokusy s viry nebo urychlovači bychom mohli a měli provádět v kosmickém prostoru, v bezpečné vzdálenosti od Země, kdyby došlo k nějakému problému. Navíc bychom v případě vesmírného urychlovače ušetřili za izolace proti vibracím, za chlazení na nízké teploty a za provoz vývěv - protože kosmický prostor je to nejlepší vakuum, jaké si lze představit. Dnes nás ovšem tyto těžce, s ohledem na prestiž nebo technologický náskok velmocí vynaložené peníze brzdí v rozvoji dalších oblastí, které by mohly přinést zisk mnohem rychleji.

Jsou tu i aspekty ideologické - protože i vědci jsou jen lidé, zatížení vírou ve své osobní teorie. A nemylme se, zrovna specialisté jsou experti na krátkozraké a jednostranné vnímání souvislostí - jsou na to totiž dobře vycvičeni.. Takže zatímco na hon pofidérních jevů, jako je Higgsův boson nebo gravitační vlny jsou fyzici připraveni vynaložit neuvěřitelnou trpělivost, energii a peníze jen proto, že to jejich teorie "předvídají" a výsledky mohou posílit jejich prestiž - na straně druhé ti samí fyzici ostentativně kašlou na výzkum studené fůze, antigravitace nebo supravodivosti - přestože fundamentální objevy, dokazující, že tyto jevy jsou reálné již byly učiněny před desítkami let. Například pro důkaz top-kvarku musíte trpělivě pročesávat zašuměná data a vyhodnocovat miliardy srážek částic po mnoho let. Jevy, kterými se projevuje studená fůze nejsou o nic méně časté a reprodukovatelnější. Ale mnohým fyzikům za ověření nebo vyhodnocení nestojí, protože nezapadají do jejich aktuálního vnímání světa a do jejich současných teorií. Ono je taky těžké bádat na nějakém jevu, když vyvrací teorii, jejímž pracným studováním jste strávili polovinu života a jste na to jaksepatří pyšní...

Takové teoretiky potom pranic nezajímá, že každým dnem, kdy společnost otálí s výzkumem studené fůze pálíme miliony tun uhlí a ropy, kterou budeme za pár let těžko shánět jako chemickou surovinu. Každým dnem, kdy spálíme miliony tun fosilních paliv zbytečně na sebe přivoláme globální geopolitickou krizi a hrozbu celosvětové nukleární války o zbytky jejich zdrojů. Každý den, kdy kvůli znečistění ovzduší a okyslení oceánu vyhyne další další biologický druh, ztrácí tím lidstvo nenávratně miliony bajtů cenné genetické informace. Tedy jakési časové konzervy, cizelované evolucí po stamiliony let, která by jen o trochu vyspělejší a prozíravější společnosti mohly posloužit jako inspirace pro urychlení vývoje nových léků, látek nebo technologických postupů.

Nejsou to tedy jen hospodští povaleči, ale i mnohdy vysoce kvalifikovaní lidé a osobnosti známé ve vědeckém světě, kdo k problému existence lidstva dokážou přistupovat velice krátkozrace, sobecky a neprozíravě - a to jen proto, že jim to neinformovaný zbytek společnosti umožní, nebo je k tomu dokonce svým způsobem odměňování jejich práce vede. Když to trochu přeženu, čím více dá společnost svým vědcům na výzkum toho, co nepotřebuje, tím více je odvádí od výzkumu toho, co skutečně potřebujeme. Vědci jsou totiž ze své podstaty sebestřední autističtí hračičkové a  jsou experti na bezstarostný život ve věži ze slonové kosti, izolovaných od zbytku reality.

Prchavý pocit z výdobytků vědy pak může být zbytkem společnosti velmi draze zaplacen - nejpozději tehdy, jakmile vystřízlivíme do každodenní reality. Ona ani ta tolik proklamovaná lidská zvídavost nemusí být nutně za všech okolností jednoznačně pozitivní vlastnost - ne nadarmo se přece říká, že "kdo je moc zvědavej, bude brzy starej". Průzkumy ukazují, že přes prokazatelný vědecký pokrok a objevy lidstvo jako celek není o nic více  rozumnější, než dříve. Lidstvo kvůli ukájení svých potřeb i zvědavosti není o nic šťastnější, než v době, kdy žilo v blažené nevědomosti - a dost možná právě naopak. Tím že toho víme příliš kolem sebe, aniž máme možnost to nějak ovlivnit jsme zbytečně svými poznatkami stressovaní - příkladem budiž současné diskuse o globálním oteplování, kterým věnujeme neuvěřitelně mnoho času - ačkoliv jiná, zcela hmatatelná rizika vyplývající z toho, že nám fosilní paliva dojdou ignorujeme. Pak se může stát, že publicita vědeckého výzkumu podporovaná multimédii se stane jen součástí kréda "chléb a hry", upevňujících postavení zájmových skupin stojících v pozadí.

Ten kdo mě zná ví, že snahu pochopit svět v nejširších možných souvislostech úplně nezanedbávám. A právě proto, že jsem v té snaze kamsi dospěl vím, že vše je otázka vyváženého přístupu a rovnováhy.  Stejně jako není dobré neobnovitelné zdroje krátkozrace projíst a prohýřit, asi také není ideální furiantsky investovat do poznání v oblastech, které nám v dohledné době nic nepřinesou jen proto, abychom ukojili svou momentální opičí zvědavost, je to jenom jiná cesta mrhání neobnovitelnými prostředky - nic více, nic méně. A to se stále diplomaticky nezmiňuji o tom, že vědecká komunita je lobby jako každá jiná a svou propagandou přirozeně sleduje především své vlastní zájmy - nikoliv nutně zájmy zbytku společnosti. A to zdánlivě paradoxně tím více, čím více se ve výzkumu točí pěněz. Čim více peněz vědcům věnujeme, tím více se bude do jejich oboru stahovat lidí, kteří zde budou sledovat především své osobní cíle. A čím více se bude ve vědě točit peněz, tím více bude manipulována různými zájmovými skupinami vně i uvnitř vědecké komunity a stane se korumpovatelná. Funguje to tak ve vládě i ve všech oborech lidského počínání - a nemá cenu si zastírat, že to takto bude fungovat i v oblasti základního vědeckého výzkumu, kde je zpětná vazba a kontrola zbytkem společnosti vzhledem k informační bariérám zvláště ztížena.

Za posouzením efektivity a návratnosti základního výzkumu tedy stojí elementární sociologické a ekonomické úvahy jako všude jinde - ale vědci tento fakt rádi zamlčují, protože jim to umožňuje stát na křižovatce s nataženou rukou pro dotace a bádat bez rizika, že někdo bude v dohledné době výsledky jejich práce potřebovat a tím pádem i revidovat. Ono padesát let od výsledků k realizaci je dlouhá doba - a za tu dobu se na lecjaký omyl v záplavě nových poznatků snadno pozapomene, že? Vědecká komunita díky tomu stále žije tak trochu ve stavu permanentního komunismu, hezky separovaná od zbytku tržní společnosti - a je to na ní i docela vidět - je to podstatně totalitárnější, dogmatičtější a více sektářská skupina, než jiné komunity a lidi, kteří se do ní snaží vnést nové podněty či postřehy zvenčí okázale ignoruje, pokud se je přímo nesnaží umlčet. Opět si o tom dovoluji něco vědět nejen z vlastní, ale i cizí zkušenosti.

Současný stav ve vědě je tedy částečně i důsledkem toho, že společnost ztratila kontrolu nad smysluplností investic do některých oblastí základního výzkumu. Vědci by si měli zkusit občas zahrát nějakou strategickou hru na financování rozvoje výzkumu, jako je třeba Civilizace, aby si uvědomili, kde je jejich skutečné místo a přestali být tolik zahledění sami do sebe. Rovnováha investic do základního výzkumu a ostatních odvětví je záležitost potřebná a nutná a myslím, že lze její výsledky i vědecky modelovat a předvídat. O to více, že např. výzkum teoretické fyziky je dobře zavedený, základní teorie a fyzikální zákony se nemění a na rozdíl oproti biotechnologiím nebo genetickém výzkumu je poměrně jasné, co od něj lze v nejbližší době očekávat se zřetelem na praktické využití. Není tedy nutné opakovaně deklamovat svobodu vědeckého výzkumu s poukazem na to, že přece nikdy nevíme, co základní výzkum v dané oblasti společnosti přinese, když zde máme dobře ověřená historická data a dlouhodobé zkušenosti. Současní vědci přece už dávno nejsou altrističtí obětavci typu Benjamina Franklina nebo Michaela Faradaye bádajících o své újmě ve svém volném čase - jsou za svůj výzkum společností placeni a měli by tedy být tedy schopni akceptovat i její základní ekonomická pravidla. 

Creative Commons License
Blog, jehož autorem je Milan Petřík, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.

Milan Petřík

Související články


FERaMJDXmxKCJYtYlYpyhbJPIvMcGkxw18:219.7.2011 18:21:11
David B.Příjemné pro zamyšlení11:281.10.2010 11:28:48
petrhmmmmmm13:2117.3.2010 13:21:34
Karelmarnost15:2912.1.2010 15:29:01
PetrikTyto dve teze dohramady davaji lez.02:516.1.2010 2:51:55
PetrikVetsina prevradnych veci vznikla nahodou02:456.1.2010 2:45:04
Odiproti Navratilovi14:165.1.2010 14:16:54
Navrátil Josefproti panu Odi09:264.1.2010 9:26:11
Alexander CassoviaVážený pán Milan Petřík.03:304.1.2010 3:30:04
Alexander CassoviaJste učitel Českého lidu.03:204.1.2010 3:20:57
PetrikTesla01:144.1.2010 1:14:32
OdiPodiv22:133.1.2010 22:13:43
Jiraakhodně dobrý text..20:433.1.2010 20:43:12
PetrikDuální přístup18:193.1.2010 18:19:36
voborado fotbalu, hokeje a ostatnich10:053.1.2010 10:05:59
Navrátil JosefRovnováha investic nejen do zákl. výzkumu09:213.1.2010 9:21:32
Navrátil Josefdokončení příspěvku předešlého09:043.1.2010 9:04:02

Počet příspěvků: 19, poslední 9.7.2011 18:21:11 Zobrazuji posledních 19 příspěvků.

Milan Petřík

Milan Petřík

Aktuality a postřehy ze světa vědy

Astronomie, fyzika

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik